Napsali v novinách













Toš aj o sobě sa patří cosi plknůt, pravda.

     Humor je lék a je to aj zbraň, která uměla odzbrojit třeba mojého tatíčka, když sem měl dostat řemeňový nátěr, to když sem měl domácí vězení a tatíček už mňa dva dni doma neuhlédli. Šak aj vám sa možná stalo, že jste chtěli napráskat svojéj ratolesti, co do ní vleze a právě v takových chvílách mňa zachraňovala moja sestra, tá ve chvíli kdy jsem sa v rohu klepal strachy před tatíčkovím řemeňěm, tak využila časovéj prodlevy než tatíček vytahli řemeň z gatí a rychlo sestra špléchla dycky takovů trefnů hovadinu, že sa tatíček nemohli udržat a začali sa řehtat jak kovářův kůň, no a já také a včíl trestaj, včíl tluč, když sa všeci chlámů. Tenkrát jsem si uvědomil jak je humor mocná zbraň, ale také sa sňů aj musí zacházat jak s flintů, lebo jak si uděláte standu ze špatně naloženého člověka, toš sa može stat, že aj po papuli možete dostat. Né málokrát v životě sem sa chodíl omlůvat a žehlit, ať mě to odpusťá, že sem to tak zlo nemyslél.

     Nikdy mňa nenapadlo, že bych zrovna já mohl luďom něco vyprávjat, ale jednůc sem sa dozvěděl o takovéj sůtěži v Otrokovicách, Frkobraní sa tomu povidá a tak sem sa rozhodl, že to zkusím, šak co aj když bude ostuda, toš v Otrokovicách mňa stejně nikdo nezná. A proč aj né, proč to neoprubovat, šak v dědině mě stejně všeci furt enom povidajů, „Vašku, ty umíš enom blbě kecat.“ Toš věru proč to neprodat, pravda. Než sem vylezl na ty desky co znamenajů svět, tož sem tů trému ožrál dvůma sedmičkama a potom už mě to ťápalo samo. Poplkal sem tam o pár blbinách, co jsme v téj našéj dědině kde komu podělali. Najvěčí odměnů pro mňa bylo to, jak luďom aj slziska tak jak štamprle kapali od smíchu a tak nebylo divu, že sem vyhrál cenu diváků. Ha, a jeto tady, svět čekál enom na mňa, rázem šla moja popularita prudko hore, ale semnů to začalo jít fryško z kopca.

     Když za tři dni napsali o mě v novinách, že sem býl první, tož sem chodíl pyšho naskrz celů dědinů, esi už mě ludé závidijá. A nic, asi odebírali jiné noviny, řekl sem si a to mňa uklidnilo. Od téj doby už sem tů papulu nikdy nezavřél. Dnes jezdím do Otrokovic každým rokem a vystupuju na bárs jakých tých akcách a taškařicách.

     Upřimné srdco, hlůpý rozum, mlsná papula, veselá povaha, sportovní postava, tak to su já, Vašek Hučíků z Blatničky.






Pořady "Veselá je dědina" a tyto webové stránky provozuje Václav Hučík 2014/2 Veselá je dědina